ÚLOHA Č. 4 – myšlenková mapa útulny + Esej

 

Když jsem se ten den vydala na túru, rozhodně jsem neměla v plánu přenocovat v dřevěné boudě uprostřed lesa. Chtěla jsem jen obejít hřeben, nadýchat se čerstvého vzduchu a vrátit se do civilizace dřív, než začne pršet. Jenže hory měly jiný plán. Když se přede mnou zvedla tmavá stěna mraků a první kapky začaly bubnovat do batohu, bylo mi jasné, že tentokrát mi goretex nepomůže. A pak jsem ji uviděla – útulnu.

Stála tam, jako by čekala právě na mě. Malá, dřevěná, se střechou sešikmenou tak akorát, aby po ní stékala voda a sníh, ale i mé starosti. Když jsem otevřela dveře, ovanul mě pach dřeva a deště. Uvnitř byla prostá, ale dobře promyšlená. Jedna místnost na uložení batohů a mokrých bund – ano, dokonce místnost! – a oddělený prostor, kde se dalo sedět, jíst, nebo rovnou padnout únavou na lavici a prospat se.

Zvedla jsem hlavu a všimla si malého střešního okna. Napadlo mě, že si díky němu může člověk vyvětrat, když si suší zmoklé ponožky, nebo když se nás tu sejde osm a počasí nás na čerství vzduch nechce pustit. V domečku bylo ještě ještě jedno okno – z něj se dalo pozorovat, jak déšť stéká po větvích, a když se poštěstí, i jak se mlha pomalu zvedá z údolí.

Seděla jsem tam, usrkávala čaj z termosky a nemohla uvěřit, že něco takového existuje: veřejně přístupná architektura, která se neptá na vstupné ani na důvod mé přítomnosti. Prostě tu je, dřevěná a laskavá, připravená podat střechu nad hlavou komukoli, kdo zrovna potřebuje. Možná to není luxusní chata s výhledem na Alpy, ale v ten moment to byl můj osobní palác. A když jsem slyšela, jak venku déšť utichá, napadlo mě, že svět je krásné místo, kde člověk může narazit na nenápadnou útulnou pomoc, přesně tehdy, když ji nejvíc potřebuje.