Když jsem se ten den vydala na túru, rozhodně jsem neměla v plánu přenocovat v dřevěné boudě uprostřed lesa. Chtěla jsem jen obejít hřeben, nadýchat se čerstvého vzduchu a vrátit se do civilizace dřív, než začne pršet. Jenže hory měly jiný plán. Když se přede mnou zvedla tmavá stěna mraků a první kapky začaly bubnovat do batohu, bylo mi jasné, že tentokrát mi goretex nepomůže. A pak jsem ji uviděla – útulnu. Stála tam, jako by čekala právě na mě. Malá, dřevěná, se střechou sešikmenou tak akorát, aby po ní stékala voda a sníh, ale i mé starosti. Když jsem otevřela dveře, ovanul mě pach dřeva a deště. Uvnitř byla prostá, ale dobře promyšlená. Jedna místnost na uložení batohů a mokrých bund – ano, dokonce místnost ! – a oddělený prostor, kde se dalo sedět, jíst, nebo rovnou padnout únavou na lavici a prospat se. Zvedla jsem hlavu a všimla si malého střešního okna. Napadlo mě, že si díky němu může člověk vyvětrat, když si suší zmoklé ponožky, nebo když se nás tu sejde osm a počasí ná...
